Přihlaste se a využijte web naplno PTACCI.NET »

Jak si (ne) pořídit ptáky

 

Články » Jak si (ne) pořídit ptáky 

Rozhodla jsem se vám trochu přiblížit, jak stát opatrovatelem a časem i obdivovatelem papoušků proti své vůli. Jsme normální rodinka – manžel, syn, tchýně s tchánem. Léto, a vlastně všechen volný čas, trávíme společně na chalupě. Romantická dřevěnice s menším hospodářstvím v podhůří Beskyd je místem relaxace, kam z města ochotně prcháme už řadu let. Do loňského léta nás tam vítaly pouze kočky, slepý pes a hejno slepic s kohoutem. Syn tiše dorostl do období touhy po domácím mazlíčkovi, což se projevuje odchytem různé havěti – takže se občas objeví sklenice s žábou, krabička se sarančaty a naposled i myš. Ta dokonce dostala i jméno – Miládka. Nemusím snad dodávat, že tyto pokusy o získání zvířecího kamaráda mne celkem psychicky vyčerpávaly a z duševního otřesu při nálezu dočasného úkrytu Miládky pod postelí jsem se vzpamatovávala jen pozvolna. A to miláčka ještě naočkoval tatínek, že flaška od okurek rozhodně není vhodné prostředí pro Miládku - chce to pořádnou klec. No a hned se dohodli, že pokud Miládka přežije ve flašce týden, klec dostane. Po osobních zkušenostech vím, že myš polní, uzmutá kočce z tlamy, do tří dnů pojde a je klid. Jenže Miládka byla na můj vkus poněkud až moc životaschopná – týden vesele chroustala psí granule a ke chcípnutí se neměla! Tak drahý choť dostal za úkol vysvětlit synovi, že myš opravdu není vhodná k domácímu chovu (smrdí, může být nemocná, ve dne spí, v noci řádí…). No vyřešil to po svém: dotáhl domů papoucha, s klecí a kompletní výbavou, takže mě mohli omývat. Myš Miládka byla rázem v pozadí, a na konci prázdnin dostala svobodu. Synáček nadšený, a já zas měla co rozdýchávat. Než jsem se vzpamatovala, tak chlapi usoudili, že jednomu papouchovi bude smutno, tak ještě týž den vítězoslavně donesli druhého. Jo vlastně – Lora (přírodní) a Žako (kobalt) jsou agapornisové – což se manžel dozvěděl až při druhé návštěvě zverimexu. Po prvotním šoku jsem do klece taky zvědavě nakukovala – andulka to není, korela už vůbec ne – a dál moje znalosti nesahaly. Takže nastaly i další praktické úvahy: co to žere, je ta klec vůbec dostatečná, jsou pár nebo samečci – samičky… první informace jsem objevila až v encyklopedii zvířat – název druhu se podařilo zrekonstruovat podle obrázku (muž totiž prohlásil, že je to aga-něco a dál se o nepodstatných maličkostech odmítl bavit). Následně – zaplaťpánbůh za internet! Stáhla jsem snad 50 stran popisu jednotlivých druhů, včetně fotek, předhodila jsem to synovi k prostudování. Během týdne jsem prošla většinu odkazů z vyhledávače a takto poučena jsem papouchům začala organizovat život. Přeměřila jsem klec, 50 x 70 x 60 – ok, to by mělo stačit, pečlivě prozkoumala zakoupenou krmnou směs a ručně vytřídila slunečnicová semínka (černá putovala do zásob pro sýkorky na zimu, bílá zpět, ale v omezeném množství). Obíhala prodejny chovatelských potřeb a okukovala, čím potvůrkám barevným zpříjemnit život. A hlavně, aby se nenudili - vyděšena možnými následky frustrace papouchů dopodrobna rozebíraných v internetových diskusích jsem je poněkud naivně zkoušela zaměstnat. Tak už měli plno hraček, všelijakých rafinovaných krmítek, mističek, vitamínů, houpaček… některé dokonce home made. První zásadní poznatek byl – agáči jsou destruktoři a rození teroristé. Tak jsem rezignovala na představu papoušků něžně cvrlikajících mezi zrcátky a houpačkami. Naopak potyčky a líté boje mezi Lórou a Žakem byly na denním pořádku. Chvílemi lítalo peří, a vzápětí se miláčci cukrovali jako hrdličky, něžně si probírali peříčka, a téměř bez přechodu zase Itálie. Lidí si příliš nevšímali, prvních pár dnů dokonce projevovali něco jako respekt a plachost.

Starost o čistotu a potřeby papoušků jaksi automaticky přešla na mne – jedna věc je obdivovat krásné zbarvení a peříčka na ptácích, druhá poletující peří vzduchem. Klec jim čistím já, o krmení by se měl starat syn, ale manžel si taky přisadí. Třeba donesl proso v klasech – papouši byli nadšení a mně mohli opět omývat, protože všude kolem bylo prosné pole a sahara (to jim chlapi nasypali do koupelničky písek). Takže jsem mohla čistit celou klec znova – jo ptákům se to taky zamlouvalo – otevřená dvířka, to je silné pokušení. Měla jsem co dělat abych je udržela uvnitř. Hlavně průzkumník Žako se toho hned chopil a ráno jsem ho našla, jak otvírá sám dvířka! Takže jsem nelenila a všechny otvory radši zadrátovala.

Než jsem si stačila zvyknout na dva agapornisy, manžel se synem mi ještě připravili další překvapení. Jim se klec zdála pořád nedostatečně zabydlená a tak jednou večer vymysleli dalšího ptáka (bylo to ani ne týden po výskytu klece v naší domácnosti). Ráno pak volal malý hned velkému chlapovi, jestli toho ptáka koupil a nedal pokoj, dokud si nevymámil slib, že pták opravdu bude. Chtěla jsem to zahrát do autu – že toho jejich vybraného nemají, tak bude muset počkat – no nevolal mi pak manžel, že ho mají?! A jestli ho teda má koupit. Tak jsem to hodila na babi – nebydlíme přece sami – takže až pokud to babi schválí, tak jo. A spoléhala jsem, že babi bude kategoricky proti. No babi zklamala a ptáka dovezli. Jenže, zatímco Lora a Žako jsou agapornisové fisheri, ten třetí je a. růžohrdlý, o hlavu větší, hlučnější a ještě si chtěl navázat bližší vztahy s Lorou, což Žako velmi těžce nesl. Lora je pěkná potvora, chvíli se ozobávala s Žakem a chvíli s Vildou (to je ten nový), takže jsme měli střídavě jednoho papoucha smutného a dva v pohodě.

Tak se přiblížil konec prázdnin a s ním i úvahy co s papouchama. Na chalupě sami zůstat nemohli, čekalo nás tedy stěhování do města včetně nových přírůstků do zvěřince. No a nenapadlo ho nic lepšího, než koupit druhou klec. Tak máme jednu v bytě a druhou na chalupě a stěhujeme jen ptáky. Šikovný manžel dokonce vyrobil přepravní klícku vlastními silami, jenže tím jeho pomoc s přesunem končila. S odchytem ptactva jsem si musela poradit sama – prý jsou papoušíci přítulní a mazliví, ale o pár řádků dál v zakopené brožuře píšou, že zobákem bez problému přecvaknou telefonní šňůru. Tak to jsem do klece sahala poněkud nejistě. Ale dalo se to, prsty mám všechny (i přesto, že Žako kouše jak pes – nestačí mu, že se zahryzne, ještě u toho škube hlavou fakt jak vzteklá fena; jen u toho vrčet), přesun se zdařil. No samozřejmě v bytě nejdřív „velký chovatel“ synáček oblezl s ptákama v přepravce všechny sousedy, než jsme je přestěhovali do zimoviště. No přestáli to bez problému, doma si hned zvykli a pokračují v devastaci vybavení klece (štípou bidýlka, vyhazují hračky z klece, likvidují napáječky, otvírají si dvířka…). Tím ovšem idylka nekončí.

V pátek ráno jsem zase sháněla napáječku pro ptáky (klec v Porubě má jen vodorovné mreže a všechny napáječky jsou na vertikální připevnění a nebo prostě na tu klec nepasují; mají tam sice mističku, ale ti hajzlíci se v ní vyráchají, vodu zašpiní a vylejou – no a za půl hodiny jim můžu dolívat znova; jenže o víkendu to z chalupy jaksi nestihnu, a tak jsem měla obavy, že za dva dny žízní chcípnou). Napáječku jsem nesehnala, opět jsem musela zapojit fantazii a vlastní ruce, ale zato měli ve Frýdku ve zverimexu žlutého papoucha, přesně toho, co chtěl mimiš (růžohrdlého, k Vilíkovi). A teď jsem měla dilema – říct mu to, nebo ne? No jasně, že jsem to nevydržela a řekla - a tím pádem máme o papoucha víc – je to Žofka, teda Žloutenka. Řekla jsem si – o jednoho papoucha víc nebo míň, to už je jedno, hlavně že budou spárovaní. Takže ještě v pátek, když jsem prováděla přesun na chalupu, jsme se pro ptáka stavili a jel s náma na chalupu. Mimiš vybral „ředitele voliéry“ – samozřejmě toho nejdivočejšího a nejupískanějšího, a to měl na výběr ze 4 foglíků. A už jsem to viděla černě – ti „staří“ ho nepříjmou a uklovou ho, jak varovali v odborné literatuře.

A to mě čekal odchyt a přesun ptáka do Poruby. No jak asi vypadala po našem návratu z chalupy klec v Porubě vám podrobněji líčit nemusím, chudáci sousedi. Ti hajzlíci sundali z houpačky zvonek, rozfrézovali bidýlko, podkladová vrstva novin byla rozcvakaná na půlcentimetrové kousíčky, které se pak snažili nacpat do napáječky... No tak jsem to dala do pořádku, přestavěla jim klec (prý se to musí, když jim chcete šoupnout dalšího ptáka, že si starousedlíci hájí teritorium a toho nového můžou uklovat…) – a vypustila jsem mezi ně Žofku. Když viděla, co se chystá, válela v přepravce sudy – zřejmě nadšením. Moje obavy, že ji budou brát jako vetřelce, budou se prát a chudinku Žloutenku uklovou, byly liché. Vilík se zamiloval na první pohled, pořád se cukrujou, přebírají si peříčka, kdyby mohl, tak se kolem Žofky vinul jak liána. Dokonalá idylka, a naprostý kýč. Akorát Lóra je naštvaná, protože přišla o jednoho ctitele, ta Žofku nemůže vystát. Jo ale kdo má jaké pohlaví, to se neví, pracovní verze je ta Lóra, ta Žofka, ten Žako, ten Vilík, přejmenovávat je nebudeme.

A co vy? Jaký zvěřinec máte doma? Říkám si jestli někdo neskončil jako já – kategoricky jsem zakázala zvířectvo v bytě, stačí kočky a pes na chalupě – no a jak jsem dopadla? - teď jsou papouši moji miláčkové a naprostý relax. Vezmu si kafe a vydržím na ně koukat přes hodinu.

 

Za správnost informací zodpovídá autor článku, dotazy směřujte na autora. Hodnocení článku hvězdičkami provádí redakce. K článku se vyjádřete pomocí palců (líbilo se / nelíbilo se).

Hodnocení
*****

Líbilo se: 7x Nelíbilo se: 0x Zveřejněno: 25.08.2009 Upraveno: 25.08.2009 Přečteno: 1773x

Schválili: Rexik *** 14.11.13 • Rex *** 14.11.13

Související články
Žádné související články
Další články z rubriky Zajímavosti o ptáčcích
30.01.2012*****Mé stránky53x
06.12.2011*****Kakarici bez dozoru?31x
17.11.2009*****Osudu sa nevyhneš, či si človek a či vtáčik1086x

Komentáře návštěvníků
Celkem: 0 záznamů přidat komentář Funkce je dostupná pouze pro přihlášené uživatele
Další články tohoto autora
Žádné další články

© PTACCI.NET - http://ptacci.net/clanky/1-jak-si-ne-poridit-ptaky